Tragikomický příběh dnešního dne
Začalo to hned od rána. Budík na 6:01, marný pokus o zvednutí se z vyhřáté postele. Zachumlala jsem se zpět do pelíšku a pokračovala jsem ve snění. Probudila jsem se o hodinu a půl později a po rozkoukání jsem si vyhledala spoj do školy. Měla jsem půl hodiny na přípravu. Nádhera. První šok nastal, když jsem se pokusila vstát a protáhnout se. Po včerejším kruhovém tréninku jsem nemohla pohnout rameny. Mezi lopatkami jsem cítila zabodnutý nůž, který se stále více zarýval do mé kůže a svalů. Vyhrabala jsem se tedy z postele, udělala jsem si snídani v podobě kukuřičných lupínků s mlékem a půlky jablka. Čas do odjezdu vlaku se krátil. Vyčistila jsem si zuby, učesala jsem si přeleželé vlasy a šla jsem se obléknout. Pro dnešní den jsem musela oželet make up – další z mnoha dnů, kdy spolužáky vystavím své přirozené „kráse“. Oblékla jsem se příhodně celá do černého a vyrazila jsem ven. Hned za dveřmi mě čekala ledová sprcha. A to doslova. Pršelo a já už neměla čas vrátit se zpět pro deštník. Kolem hlavy jsem si obmotala šátek a vydala jsem se vstříc dobrodružství dnešního dne. Zastavila jsem se u popelnice, kam jsem plánovala vyhodit papírový kapesník. Bohužel jsem ho zaměnila za klíče od domu. Hrabat se v popelnici, to jsem si vždycky užívala. Díky této estrádě jsem si musela na vlak trochu popoběhnout. Stihla jsem ho. Usedla jsem a začala jsem psát reportáž z výstavy Lodě na vodě. Zjistila jsem, že kromě selfie na instagramu jsem si odtamtud nic neodnesla. Psaní jsem tedy přesunula do školy, kde bude, doufejme, k dispozici Wi-Fi.
Jediný světlý okamžik dnešního dopoledne byl náš sympatický profesor, který mě z nějakého důvodu vždy naladí na lepší vlnu. A pak přišla rána reality v podobě tří hodin angličtiny. Když jsem se před poslední hodinou chtěla uklidnit zaslouženou cigaretkou, opět mě převezl déšť. V takovém slejváku ven nepůjdu, rozhodla jsem se. Vrátila jsem se tedy do lavice a poslouchala jsem nepříjemné kručení v břiše. Odkroutili jsme si i poslední hodinu a vesele jsme se vydali na autobus. Veselí samozřejmě jako vždy kvůli zpoždění opadlo již na zastávce. Dnes jsme si pěkných deset minut vystáli v dešti a v mých converskách se pomalu ale jistě tvořily kaluže. S ubíhajícími minutami se krátil i interval mezi příjezdem autobusu a odjezdem vlaku.
„Jestli to nestihnu, tak se zabiju.“ hlásila jsem přesvědčeně.
Přervaný autobus smradlavých lidí, spěch na metro, spěch z metra na vlak i výstup průvodčího jsem k velkému překvapení přešla v klidu. Dorazila jsem domů, kde jsem zjistila, že se doučování o hodinu posouvá. To pro mě byla momentálně jediná pozitivní zpráva. Znamenalo to totiž, že budu mít čas si po obědě poležet. Za každou dobrou zprávou ale musí přijít ta špatná - nebylo uvařeno. Odešla jsem tedy do pokoje s přesvědčením, že půjdu spát hladová. Svlékla jsem se z promočeného oblečení a po celém těle jsem měla husí kůži. Hlad, spánkový deficit a zima už bylo moc nepříznivých faktorů naráz. Zastavila jsem se uprostřed pokoje a rozbrečela jsem se. Po dobrých pěti minutách jsem se uklidnila a zasmála jsem se nad svou existencí. Právě jsem se rozbrečela jako mimino, protože jsem zmokla a kručelo mi v břiše.
Rozhodla jsem se eliminovat jeden problém po druhém. Oblékla jsem se, došla jsem si uvařit vaječnou omeletu a zalezla jsem si do postele - po úsměvu našeho profesora druhá pozitivní věc dnešního dne.
Po hodince a půl spánku jsem byla jako vyměněná. Na tváři se mi objevil první úsměv a svět byl o něco krásnější. Po spánku následuje snídaně, tudíž jsem si dopřála kávu a ovoce. Čas doučování se blížil. Oblékla jsem se a už jsem slyšela zvonek. Odučila jsem svou hodinu a ve spěchu jsem si šla sbalit tašku na hokej. Veškerý spěch byl ale naprosto zbytečný, protože jsem prostála dobrou půl hodinku v koloně. Tím už jsem se odmítala stresovat. Pustila jsem si Eminema a The 1975 a popojížděla jsem hlemýždí rychlostí. Na tréninku jsem se konečně po celém dni vybila a nakonec jsem byla ráda, že jsem svou účast nezavrhla.
A teď tu sedím, za chvilku odbije půlnoc a mně už je jasné, že se mi zítra v 6:01 opět nebude chtít vstávat a opět bude na konci dne o čem psát.
Veronika Decsyová
And when I die
It is a Valentine's Day today and it feels like an ideal time to post a very romantic text to celebrate love and fascination as it's finest.
Veronika Decsyová
Nalezení duševní rovnováhy
Je to skoro půl roku, co má hlava nevyplodila nic zajímavého, poutavého a zamyšleníhodného. Přemýšlím nad tím, čím to může být. Napadají mě dvě možnosti, které spolu úzce souvisí.
Veronika Decsyová
Láska? Štěstí?
Láska. Štěstí. Co to vlastně je? Jsme vůbec schopni konstantně cítit něco takového, jako je láska a štěstí?
Veronika Decsyová
Ženská očekávání
Rande jako z amerického filmu, princ z pohádky nebo alespoň jedinkrát dostat přednost před kamarády.
Veronika Decsyová
Nejsložitější člověk na planetě
Sedím na zemi v kuchyni a topím se v emocích. V emocích, které ani pořádně nedokážu identifikovat. Pokaždé, když se za tmy vracím na kole domů, hlavou se mi honí všemožné myšlenky a vzpomínky.
Veronika Decsyová
19
T - 19 dní. Zbývá nám devatenáct dní v Říši – v Říši nulové zodpovědnosti a nekončící zábavy. Střípky života v Bonnu vol. 2
Veronika Decsyová
Střípky života v Bonnu
Patnáct dní. Před patnácti dny jsme v noci přistály na německé půdě a následující dva měsíce se odsud nehneme. Uplynuly pouhé dva týdny a jeden den a my už toho stihly tolik.
Veronika Decsyová
Labyrint
Je to pořád stejné. Jako bychom se točily stále dokola a pozorovaly tu stejnou, monotónní krajinu, která se mění jen podle počtu otáček, které uděláme.
Veronika Decsyová
My, ženy
Jdete po ulici, proti vám muž s ostrými rysy v obličeji, výrazná spodní čelist, vlasy ležérně padají do čela. Váš zrak se zastaví na vyrýsovaném těle a ladně se vlnících bocích, které ve vás probudí ty nejtajnější představy.
Veronika Decsyová
Vítězná jízda týmu Hc 1946 Praga
Sedím v pokoji, usmívám se na obrazovku notebooku a snažím se utřídit si zážitky z uplynulých pěti dní.
Veronika Decsyová
Rozhovor: Pavel Dobrovský – cestovatel, překladatel, fotograf
Pavel Dobrovský, přezdívaný Luke, je znám především díky publicistické činnosti, fotografiím a videohrám. Stál u zrodu iDnes, je autorem seriálu Level TV a momentálně působí jako redaktor na volné noze v časopisu ABC. Pro mě osobně je Pavel Dobrovský zajímavý hlavně kvůli svým cestovatelským zkušenostem a zážitkům.